Ochrana pomocí recepce
Sladký porovnává riziko dvou krizových situací – požáru a ozbrojeného úroku. Oba jsou podle něho stejně nepravděpodobné. („Vzpomeňte si, jestli jste v posledních letech slyšeli o požáru ve škole, navíc o požáru, který by měl nějaké tragické následky! Zřejmě si nevzpomenete, naštěstí,“ komentuje.)
Jak upozorňuje, spoléhat se na to, že riziko uskutečnění takové události je minimální, opravdu nelze. „Je nutné vzít v úvahu faktor přípustnosti ztrát, kdyby k takové situaci nakonec došlo. Já vím, zní to hrozně, ale v těchto mantinelech se skutečně uvažuje v dopravě. Každý, kdo si sedá za volant, si připouští možnost, že se nabourá. Ročně zemře na českých silnicích na 600 lidí. Nicméně pro řidiče, který jede autem, je tato skutečnost přijatelným rizikem. Naší snahou je snížit toto číslo na 500–a to by byly přijatelné ztráty spojené s tím, že funguje doprava. Pokud bychom chtěli dosáhnout nulových ztrát, museli bychom zakázat auta a motorky. Berte to prosím jen jako příklad způsobu uvažování,“ zdůrazňuje a hned k tomu ale doplňuje: „A zkusíme aplikovat tuto filozofii i na bezpečnost ve školách? Jaké je přípustné riziko ve škole? Žádné. Nechceme přece obětovat žádné z dětí. Pak to ale znamená, že musíme zabezpečit školy a připravit je a jejich pracovníky tak, aby se toto riziko skutečně limitně blížilo nule,“ vysvětluje.
Problém je, že lidé se jinak chovají doma a jinak v práci, ve škole. Jako příklad uvádí krátkodobé opuštění bytu – když jde člověk třeba jen vyhodit odpadky nebo vedle do krámu. I v takovém případě zamkne, zavře vchodové dveře do domu. Ve škole se na to zase tolik nedbá. Některé školy řeší bezpečnost vstupu recepcí a osobou, která kontroluje všechny, kteří přicházejí. „Funkční recepce je skutečně výborná věc. Celá řada škol ale nemá dostatek financí na její obsazení, na její stálé obsazení, jiné zase byly stavěny v době, kdy se s vrátnicí nepočítalo, toto zabezpečení jim neumožňují stavební a prostorové dispozice,“ upozorňuje L. Sladký.
Jenže při tzv. penetračních testech spolupracovníci asociace zjišťují, nakolik jsou školy opravdu zajištěny, ať už recepci mají, nebo ne. „Pokud by někdo skutečně útok plánoval, dostane se dovnitř i přes zmíněnou recepci, pokud není profesionálně řízena. Nedávno jsme s kolegyní takto prošli do školy. Já se představil jménem Novák a řekl, že jsem se přistěhoval a potřebuji se se zástupkyní ředitele domluvit o přijetí syna do školy. Ukázali mi, kudy mám jít. Za mnou šla kolegyně s tím, že se představila jako matka jednoho z žáků, zjistit jméno není přes webové stránky škol obvykle problém, a že jde za třídní. I ona prošla bez problémů. Já se procházel školou , a když jsem potkal učitele, který se zeptal, kam jdu, řekl jsem, že hledám ředitelnu. Dovedl mě ke schodům, ukázal cestu a zase mě nechal samotného. To všechno je prostě špatně,“ vypráví své zkušenosti L. Sladký.
Recepční se podle něho bojí požádat o ukázání občanského nebo řidičského průkazu, ačkoliv na to právo mají. Pokud učitel nebo jiný zaměstnanec někoho ve škole potká, už by s ním měl zůstat, doprovodit do ředitelny nebo ven, prostě nenechat samotného. Což je ale organizačně i personálně leckdy velmi obtížné zajistit. Ideální je prostě naučit rodiče, že do školy chodí pouze v době konzultačních hodin, nastavit pravidla pro návštěvy opravářů a servisní návštěvy. Pak je jasné, že každý návštěvník mimo tyto hodiny je „podezřelý“, lépe se kontrolují nahodilé návštěvy.
Ilustrační foto: FREEPIK
Limity kamerového systému
Některé školy sázejí na technickou ochranu, na kamery a na čipové karty. „Taková technika je skvělá, pokud je používaná s rozmyslem. Řada škol se upíná k technice jako k řešení bezpečnosti. Chovají se, jako když nás technika řídí, jako kdyby mohla vyřešit všechno za nás. Ale to není pravda. Když vybíráme techniku, musíme vědět, co od ní chceme, na co ji budeme mít. Musíme vědět, jaký režim chceme nastavit, to je prioritní. A tento režim je nutné postavit na popisu standardního života školy, když se nic mimořádného neděje. Problém je, že školy a firmy, které běžně kamery instalují, postupují obráceně – nejdřív je rozmístí a spustí a pak se dívají, co ukazují,“ tvrdí L. Sladký. Problém podle něho je, že se tyto firmy zaměřují na ochranu majetku. Jenže školy potřebují ochranu osob. A na to je podle něho prostě potřeba jiná technika.
V tomto okamžiku do hry vstupuje také GDPR. „Víte, i tady platí pravidlo, že deset právníků prezentuje jedenáct názorů. Zpočátku to tak vypadalo. Pak Úřad pro ochranu osobních údajů vydal řadu doporučení a stanovisek pro školy, a je dobré je znát. Jsou v nich i pravidla pro využívání kamer. Ale spolehnout se na ně jako na klíč k bezpečnosti je chyba a omyl,“ konstatuje prezident asociace. Obyčejný kamerový systém se záznamem může podle něho pomoci se zpětnou analýzou události, těžko si však školy mohou dovolit stálého operátora u displeje kamer. Řešením by možná podle něho byl inteligentní kamerový systém, který je schopen analýzy událostí a dokáže se učit. A to už je o jiných penězích. „Inteligentní analýza je jistě trendem a její ceny postupně půjdou dolů, v současnosti je ale pro většinu škol nedostupná,“ poznamenává.