Rozhovor s Barborou Vegrichtovou, odbornicí na radikalizaci, extremismus a krizovou bezpečnost.
Zkušená bezpečnostní expertka, původně policistka, dnes lektorka, pedagožka a veřejná mluvčí v oblasti radikalizace, krizových situací i kyberbezpečnosti. Barbora Vegrichtová viděla český i zahraniční svět zblízka – a nebojí se mluvit o výzvách, které před námi jako společností leží.
Co vás přivedlo k bezpečnostní oblasti?
Vnímáte, že se za poslední roky změnilo, jak společnost chápe bezpečnost?
Ano. Lidé si postupně uvědomují, že bezpečné prostředí není jen odpovědností policie nebo státu. Každý z nás má svůj díl. Tím, že nejsme lhostejní, že upozorníme na nebezpečné jevy, že mluvíme o tom, co vidíme. Nedávné incidenty ukázaly, že Česká republika není výjimkou a že musíme být připraveni i na nové fenomény, které sem pronikají zvenčí.
Kyberprostor: otevřené dveře i temná zákoutí
Které hrozby považujete v online prostředí za nejzávažnější?
Rozhodně nelze podceňovat žádné. Aktuálně je velmi vážná krádež identity, zneužívání osobních dat, sexuální vydírání, kyberšikana, a především manipulativní a nenávistná propaganda. U mladých lidí se rozmáhá fenomén bodyshamingu, násilné rétoriky, incel hnutí nebo výzev k plnění životu nebezpečných výzev. Internet dnes není jen nástroj zábavy. Je to reálný prostor, kde se rodí násilí.
Máme tendenci podceňovat, co všechno o sobě sdílíme. Proč je to problém?
Protože lidé si pořád myslí, že co je online, je v bezpečí. Jenže opak je pravdou. Každý veřejně sdílený příspěvek je oknem do našeho soukromí. Emoce, finance, osobní krize – to vše může být zneužito. Nejen jednotlivcem, ale i skupinou s jasným záměrem – ať už jde o podvod, manipulaci nebo radikalizaci.
Jak do toho všeho vstupuje umělá inteligence?
Umělá inteligence je obrovský nástroj. Ale také riziko. V zahraničí se už řeší, zda je možné s její pomocí naplánovat teroristický čin. A bohužel – odpověď zní ano. Pokud AI nahrazuje reálné vztahy, stává se únikem od reality. A u psychicky zranitelných jedinců to může skončit tragicky.
Firemní bezpečnost: víc než hasicí přístroj
Jak si mají firmy nastavit bezpečnost v době hybridní práce?
Je to téma, které si žádá samostatný článek. Záleží na typu práce, zacházení s daty, ale i firemní kultuře. Otázky monitorování zaměstnanců, digitální ochrany nebo režimu BOZP se stávají čím dál komplikovanější.
Co firmy nejčastěji přehlížejí?
Fyzickou bezpečnost lidí. Školení BOZP je často jen formalita. Ale co když dojde k mimořádné situaci? Požár, úraz, otrava vody, žhářství… nebo útok aktivního střelce. Zažila jsem organizaci, kde se lidé smáli, že mají trénovat reakci na ozbrojený útok. Taková lehkomyslnost mě opravdu šokuje.
Stává se bezpečnost běžnou součástí firemní kultury?
Zlepšuje se to, ale pořád to není standard. Zejména ve státní správě často chybí důslednost. Nestačí jen bezpečnostní služba u vchodu. Je třeba budovat otevřenou komunikaci, sdílení informací a reálné nácviky. Teorie nestačí.
Násilí mezi mladými: trend, který nelze přehlížet
Stoupá počet násilných útoků mezi mladistvými. Co za tím vidíte?
Faktorů je víc. Dostupnost zbraní, touha po napodobení, rodinné zázemí, psychické napětí. Často nejde o diagnózu, ale o impulsivitu. Vzory si berou ze sociálních sítí a médií. Proto je zásadní role školy a rodičů.
Máme jako společnost nástroje, jak těmto činům předcházet?
Máme, ale nejsou dostatečně využité. Děti je třeba učit zvládat vztek, pracovat s emocemi, komunikovat nenásilně. A to už od mateřské školy. Prevence musí být praktická, ne teoretická. Skutečné příběhy, případové studie, empatie. Ne jen poučky.
Jak do toho zasahují sociální sítě a videoobsah?
Mají obrovský vliv. Děti často sledují extrémní obsah a rodiče netuší, co se k nim dostává. Není to jen o zákazech. Důležitá je otevřená debata. A technologie dnes nabízí nástroje, jak obsah filtrovat. Ale musí být zájem ze strany dospělých.
Od šikany k násilí: kde je hranice?
Chápou mladí lidé rozdíl mezi šikanou a násilím?
Většina ano. Děti nejsou hloupé. Ale nelze spoléhat jen na školu. Rodina hraje zásadní roli. Zažila jsem třeba případ, kdy děti samy upozornily učitele na nebezpečný obsah v online skupině. Takové chování je třeba podporovat.
Každodenní bezpečnost: co můžeme dělat hned teď
Existuje rozdíl v tom, jak k bezpečnosti přistupují muži a ženy?
Spíš v přístupu než v chápání. Muži jsou častěji v bezpečnostních složkách, ženy zase v pedagogice a sociální sféře. Ale zájem o prevenci, sebeobranu nebo nové hrozby roste u obou pohlaví.
Jaké jednoduché kroky může udělat každý pro svou bezpečnost?
Zabezpečit domácnost, nastavit si pravidla pro komunikaci s cizími, chránit své účty a data, nevěřit neznámým kontaktům, být všímavý. V dopravě nevnímat jen mobil a sluchátka. A hlavně sdílet informace – pokud něco vidíte, řekněte to.
Jedna rada, kterou byste dala každému?
Nepodlehnout iluzi, že „mně se to stát nemůže“. A nezapomínat na základní lidskost – pomáhat těm, kteří jsou v nouzi.
Autor rozhovoru: Aleš Fritscher
Zdroj: https://prazsky-magazin.cz/bezpecnost/bezpecnost-neni-straseni-je-to-pripravenost/